Co jsou kompresorky?

"Kompresorky" je souhrnný slangový název pro autolednice pracující na principu kompresorového chlazení. Tyto autolednice k chlazení využívají uzavřený okruh (kondenzátor, expanzní ventil, výparník a kompresor) naplněný chladícím médiem (chladivem). Skupinu produktů pracujících na tomto principu lze tedy nazvat i "kompresorové autolednice".

Jak kompresorové chlazení funguje?

V hermeticky uzavřeném okruhu sestaveném z kondenzátoru, expanzního ventilu, výparníku a kompresoru koluje chladící médium (chladivo). Chladivo musí být látka, jejíž teplota varu se mění v závislosti na tlaku v soustavě a to v řádu několika desítek stupňů okolo cca 0°C. Kompresor stlačuje chladivo v plynném stavu směrem do kondenzátoru (mřížka ze silnostěnné trubičky s lamelami, vně chlazeného prostoru), ve kterém vlivem zvýšeného tlaku a chladícího účinku okolního vzduchu médium kondenzuje (zkapalní). Po průchodu expanzním ventilem do výparníku (mřížka ze silnostěnné trubičky s větším průřezem než u kondenzátoru, rozprostřená skrytě ve stěnách chlazeného prostoru), se vlivem prudkého snížení tlaku posune bod varu chladícího média a toto se začne okamžitě odpařovat. Při odpařování ve výparníku chladící médium pojme okolní teplo a chlazený prostor lednice tímto ochladí. Odpařené chladící médium pokračuje v plynném stavu směrem ke kompresoru a cyklus se opakuje. Dnes jsou nejčastěji používána ekologická, ozonovou vrstvu neohrožující chladiva (např. R134a, R290, R410a a R407c).

Kompresorové autolednice pracují na stejném principu jako domácí. Moderní technologie však umožňují i při miniaturních rozměrech vyrobit velice kvalitní, výkonný a extrémně spolehlivý chladící kompresor. Díky tomu jsou kompresorové autolednice již nějakou dobu věrnými společníky nejen profesionálních řidičů.

Jak to všechno začalo?

První zmínka o chladícím zařízení pracujícím na principu odpařování a zkapalňování chladícího média (v tomto případě éteru) v uzavřeném okruhu sahá do Ameriky roku 1834. Patent na toto zařízení ve zmiňovaném roce získal Jacob Perkins.

Ve větší míře byl v cestě za kompresorovým chlazením úspěšný francouz Charles Tellier, který roku 1869 za účelem dovozu masa z Argentiny postavil loď vybavenou čpavkovým chladícím strojem. V průběhu následujících let v okolí Paříže vystavěl první velké "moderní" chladírny. Pro domácnost však jeho chladící zařízení byla stále příliš velká.

Bod zlomu!

Průkopníkem kompresorového chlazení pro domácnosti byl německý inženýr Karl Paul Gottfried von Linde. Ten roku 1873 zkonstruoval první "přenosný" chladící kompresor a nic tedy nebránilo tomu, aby v roce 1876 získal patent na kompresorovou lednici pro domácí použití. Princip chlazení spočíval ve zkapalňování plynů pomocí kompresoru a v jejich následném odpařování, tedy stejně jako u dnešních lednic. Jako chladivo se používaly čpavek a oxid siřičitý (do roku 1929), freony (do roku 2003) a isobutan.

Výhody kompresorového chlazení:

- vysoký chladící výkon bez kompromisů
- schopnost mrazit (vybrané autolednice až do -20°C)
- tichý provoz i při vysokém požadovaném výkonu
- nízká elektrická spotřeba (ani po více dnech chodu není problém nastartovat vůz)
- vysoká účinnost v porovnání s termoelektrickým chlazením
- dlouhá životnost (kvalitní naddimenzované kompresorové jednotky)

Nevýhody kompresorového chlazení:

- větší rozměry systému
- náběh do provozního stavu 2-4min.
- vyšší hmotnost v porovnání s termoelektrickým chlazením
- vyšší cena v porovnání s termoelektrickým chlazením
- zařízení s kompresorovým chlazením nemají funkci ohřevu